UPOZORNĚNÍ: TENTO ČLÁNEK OBSAHUJE NECENZUROVANÉ FOTKY PLACENTY 

Tento příběh má velice rychlou a adrenalinem naplněnou první část. Začalo to zprávou v šest odpoledne, že se něco chystá, ale zatím nic pravidelného nebo intensivního. Domluvíme se, že si dáme vědět více k večeru. První porod proběhl v USA, vyvoláním ve 39. týdnu těhotenství, žena netušila proč vlastně (díky ARRIVE studie...), takže měla obavy kdy a jak vyrazit a typické "poznám, že rodím?". Už o půl desáté přichází další zpráva, že kontrakce chodí co 4-5 minut a trvají minutu. Jelikož se jedná o druhý porod, domlouváme se, že nejlepší bude, když přijedu na kontrolu a domluvíme se, co dál. Lehce po desáté večer zvoním u jejich bytu a vidím, že porod je velmi dobře rozběhnutý. Zvažujeme, jestli vůbec stihneme dojed do porodního centra. Nabízím vaginální vyšetření, které nám možná pomůže se rozhodnout, ale také vysvětluji, že až tak předmětné není. (Žena si moc přála porodit do vody a pokud bychom zůstali doma bylo by jasné, že porod do vody se nekoná.) Vyšetření si přeje. Otevřená na 7 cm. Rozhodlo se o velmi rychlém přesunu do centra. Jedu s nimi v autě, kdyby náhodou byl porod rychlejší, než jsme doufali. Ta 10 minutová jízda byl skvělý adrenalinový zážitek.

Před odjezdem píšu kolegyním, že jsme na cestě a že nemáme času nazbyt. Naštěstí v té době v porodním centru bydlela porodní asistentka z Argentiny, která u nás byla na 3 měsíční stáži, takže rychle nachystala pokoj k porodu, včetně bazénku. Přijíždíme krátce po 23. hodině večer. Žena téměř ihned vstupuje do stále se napouštěného bazénku. Ve 23:14 slyšíme typické první samovolné zatlačení na vrcholu kontrakce. O pět minut později za kontrakce odtéká čirá plodová voda. Na další kontrakci vidíme hlavičku na hrázi a 23:31 se hlavička rodí. Je krátká pauza a 23:33 se rodí celé dítko, přímo do náruče své matky v porodním bazénku. Krásný, rychlý, nekomplikovaný porod. 

Byla jsem opravdu nadšená za takový krásný a rychlý porod. A radovat jsem se měla až po porodu placenty.. Půl hodiny po porodu se žena přesunula do postele. Dítě se poprvé přisálo již v bazénku a pokračovalo i v posteli. Hodina od porodu uběhla, žádné krvácení, děloh pevná, žena se cítí dobře. Známky odloučené placenty negativní. Když žena čupí a tlačí s kontrakcí, zkoušíme pomoci lehkým tahem za pupečník. Vidíme ale pouze dolní pól čípku. Domlouváme se, že tomu dáme ještě čas. Více kojení, "procházka" na záchod, masáž nohou a bříška. Uběhlo dalších 40 minut a placenta stále neporozena. Domlouváme se na použití oxytocinu, 5 jednotek do svalu. Kontrakce chodí, žena nekrvácí, známky odloučení stále negativní. Ve dvě ráno, tedy hodinu a půl po porodu s kolegyněmi řešíme další postup. Ony začínají být nervózní, jelikož protokol téměř všude hlásá, že do hodiny musí být placenta porozena. V nemocnicích se po hodině provádí tzv. manuální lýza neboli manuální vybavení placenty. V porodních centrech se po hodině přejíždí do nemocnice k provedení tohoto vybavení.

Jedna PA navrhuje provedení manuálního vybavení přímo na místě v porodním centru. S tím nesouhlasím, jelikož je to invazivní zákrok, který jsem připravena udělat v akutním případě nadměrného krvácení. Tato žena ale téměř vůbec nekrvácí. Rozhoduji se a se souhlasem ženy zavádíme kanylu a podáváme malou infuzi s 10 jednotkami oxytocinu. Kontrakce jsou silnější, žena krvácí a tlačí. Placenta se posouvá. Pomáhám tahem za pupečník, ale netahám velkou silou, opravdu nechci vytvořit komplikaci utrženým pupečníkem. 16 minut po podání oxytocinu do žíly se rodí placenta. Ale něco se nám vůbec nezdá. Velikost placenty neodpovídá velikosti dítěte. Pečlivě kontrolujeme placentu a vidíme místo, kde určitě část chybí. Část se ale nezdá velká. Informujeme ženu, kontrolujeme dělohu, vitální funkce a krvácení, které je přiměřené (odhadovaná celková ztráta 800 ml).

Prvně chce rodina odjet domů a pokud krvácení zesílí, odjedou do nemocnice tehdy. Jelikož se ale krevní ztráta začala projevovat na jejím krevním tlaku, vysvětlily jsme, že by bylo vhodnější odjet do nemocnice rovnou, v klidu a vyvarovat se akutnímu přesunu a život ohrožující situaci, jelikož si nemůžeme být jistí, jak velký kus v děloze zůstal. S postupem souhlasí a po čtvrté hodině ráno odjíždíme do nemocnice. Po příjmu a další infuzi přijíždí náš doktor a ptá se, v jaké anestezii budeme výkon provádět. (Místním zvykem je podat pouze epidurální anestezii. Já jsem byla v šoku. Co si o tom myslíte vy?) Přimlouvám se pro celkovou anestezii, jelikož má žena v anamnéze sexuální zneužití a věřím, že je to pro ni lepší volba..

Když je žena uspána, doktor zavede ruku do dělohy a vytahuje zbytek utržené placenty. A já nevěřícně koukám, jaký kus položil na instrumentační stolek. Na stolku mezi nástroji leží téměř další polovina placenty. Tak velký kus NIKDO z nás nečekal. Nechápu, jak takový kus nemohl způsobit větší komplikace. Ono to samozřejmě dává smysl. Protože ten kus byl opravdu silně spojen s dělohou, dokud tento kus nebyl oddělen, tak nekrvácel. I tak jsem tomu nemohla uvěřit. Porodnictví je neskutečné.

Se ženou jsem zůstala na dospávce, jelikož její muž byl doma s prvním dítětem. Po probuzení se bavíme a žena vzpomíná, že její máma vlastně měla úplně stejný problém u jejího druhého porodu! Odpouštím si poznámku, že toto měla zmínit, když jsme odebírali její anamnézu (vždy se ptám na komplikace u porodů matky a babičky) a jen se shodujeme, že tento zákrok bylo rozhodně dobré rozhodnutí.